Laos

Vážení přátelé,
jestliže je právě teď u vás osm hodin ráno a vy vstáváte či snídáte, věřte, že mě již začíná kručet hlady v břiše a otevírám ledničku, zda tam není něco dobrého k obědu. Jestliže se právě teď oblékáte do kalhot, svetru či hledáte vhodný kabátek, věřte, že se právě potím v šortkách a lehkém tričku a pouštím na sebe ventilátor. Ano, i to je Laos. Země, kde stále vlají rudé vlajky se symbolem kladiva a srpu. Ale, ty jsou zde snad jen pro staromódní budovatelské nostalgiky. Myslím, že místní tomu již přestali věřit. Jestliže se o tom budete chtít přesvědčit, musíte přijet.

Zdraví vás Zdeněk Sedláček. Pondělí, dne 15. 09. 2014, Vientiane. Psáno v období, kdy pomalu končí období dešťů, po ránu bývá příjemných cca 27 stupňů a odpoledne se rtuť našeho teploměru vyhoupne ke zhruba 34 stupňům.

Proč zrovna Laos?
V roce 2012 celá naše rodinka strávila měsíc v sousedním Thajsku a musím říci, že nás to dost ovlivnilo – pěkná krajina, vlídní lidé, dynamický rozvoj všeho možného a pro manželku důležité teplé klima po celý rok. Laos je jednou z posledních komunistických zemí a dle statistik také jednou z nejchudších zemí světa. Myslím ale, že silný ekonomický rozvoj sousedních států, bude mít výrazný vliv na brzké změny k lepšímu. No a proč zrovna Laos? De facto za to může manželka, která vyhrála konkurz na uvolněné místo profesorky angličtiny na francouzském lyceu v Kambodži a Laosu. Nakonec jsme zvolili trochu exotičtější Laos. Z Prahy jsme odletěli v pondělí 18. 08. 2014. Po mezipřistání v Helsinkách (Praha – Helsinky = cca 2 hod) a Bangkoku (Helsinky – Bangkok = cca 9,5 hod) jsme do hlavního města Laosu – Vientiane (Bangkok – Vientiane = cca 1 hod) – dorazili v úterý 19. 08. 2014. Časový rozdíl s ČR je 5 hodin při letním čase a 6 hodin při zimním čase.

Jak zde budeme dlouho?
Vypadá to na neurčito, miminálně na dobu 3 let. Dobu tří let jsme si dali proto, aby naše nejstarší dcera v Laosu odmaturovala. Co bude potom, zatím neřešíme.

Naše malá rodinná KRONIKA

Únor 2017
Tak je to již třetí rok, co jsme opustili Českou republiku. Nelitujeme.

Rok 2016 byl ve znamení značných pracovních aktivit i mnohým cestovatelských zážitků. Namátkou z našeho cestovatelského deníčku. Dubnové tour Laosem. Měsíční letní putování Japonskem. Podzimní návštěva Vietnamu. Předvánoční Thajsko a nakonec vánoční pobyt v Kambodži. V březnu jsem si také stihl zaběhnout svůj první půl marathon a v květnu zvelebit Ateliér Prčice.

Listopad 2015
No, letí to. První rok utekl jako voda. A ten druhý začátek roku jsem nějak propásl. Pořád se něco děje a pořád se nám tady líbí. A to je dobře. Lilina v říjnu oslavila své kulaté desáté narozeniny a Emmě bylo v listopadu sladkých 16 let. Tak holky, vše nejlepší k vašim narozeninám.

Zahradničení je stále alfou a omegou mého pracování. Mám těch kytek plnou hlavu, ale zuby zatím ne. Je to ale dřina – hlavně to neustálé hledání práce, diskutování, smlouvání, propagování se, apod. Když pak dojde na akt pracovní, tak to je jiné, to mě baví. Pro potěšení jsem si udělal takovou malou soukromou suchou japonskou zahradu (karesansui) – viz foto v sekci Green care -  a dost zapracoval na úpravě naší zahrady. Je to nyní má show-garden pro potencionální zákazníky. Také jsem pracoval pro francouzskou ambasádu a snad to bude mít i pokračování.

Březen 2015
Rok 2015 je rokem mnohých výročí
Pro Laoskou lidově demokratickou republiku je rok 2015 velmi významný. Dne 22. března jsme slavili šedesáté výročí založení Lidové strany Laosu (v literatuře a v západním tisku bylo toto hnutí známější jako Pathet Lao). Číslice šedesát společně se srpem a kladivem byla vidět opravdu všude – na ulicích, v novinách i vpravo nahoře na všech místních televizních kanálech. Do čela strany byl tehdy zvolen Kayson Phomvihan, pozdější stranický generální tajemník a následně i prezident země. Strana začala vyvíjet svoji činnost za pomoci a pod přísným dohledem vietnamských komunistů. A aby ne, dokonce i Katonův otec byl Vietnamec. Agitace a získávání členů do jejích řad začaly probíhat společně s nábory do armády hnutí odporu. Následovalo dvacetileté složité období bojů s královskou monarchií a válkou v Indočíně (1964 – 1974), aby cesta k socialismu byla v prosinci roku 1975 zdárně završena. Dne 2. prosince 1975 se poblíž hlavního města Vientiane tajně sešel Národní sjezd lidových zástupců a přijal rozhodnutí o založení Laoské lidově demokratické republiky. Laos se tak stal státem řízeným jedinou politickou stranou – Lidovou revoluční stranou Laosu s levicovým programem a silnou orientací na sousední Vietnam a další státy tehdejšího komunistického bloku. Letos tomu bude již pěkných kulatých čtyřicet let.

Slavnostní výzdoba k šedesátému výročí založení Lidové strany Laosu.

Nelze bez povšimnutí přeskočit válečné období v letech 1964 – 1974, kdy se Laos stal dějištěm nejkrutější války ve své historii. Se vzrůstajícím konfliktem ve Vietnamu byl Laos stále hlouběji zatahován do Druhé války v Indočíně. Konflikt v Laosu probíhal dvěma způsoby. Jednak zde probíhala „regulérní“ válka mezi pravidelnou Královskou laoskou armádou a armádou Pathet Laa a jednak „tajná“ válka financovaná a řízená americkou CIA. Navíc se rozsáhlé oblasti Laosu ocitly pod cizí kontrolou sousedních válčících zemí. Vietnamci ovládali východ země, kde vedla pověstná Ho Či Minova cesta; Spojené státy a Thajci kontrolovali západ země a údolí řeky Mekongu; na severu operovali Číňané. Válka, která byla válčícími stranami označována za heroický boj proti komunismu na jedné straně a imperialismu na straně druhé, přinášela obyvatelům Laosu značné utrpení. Desetitisíce Laosanů (většinou příslušníků etnickým menšin) byly zabity a statisíce jich přišly o své domovy. Celá rozsáhlá území byla zničena, většina z 3500 vesnic pod kontrolou Pathet Laa byla částečně nebo úplně vybombardována. Tři čtvrtě milionu lidí, čtvrtina tehdejší laoské populace, byly vyhnány ze svých domovů a staly se uprchlíky ve vlastní zemi. Pro ilustraci zde nyní uvedu pár číselných faktů. Když v roce 1973 bombardování skončilo, činila výsledná bilance bomb svržených na Laos 1 898 260 tun (více jak dvě tuny bomb na jednoho obyvatele). Jednalo se o přibližně stejné množství, jaké bylo americkými leteckými silami shozeno během druhé světové války – ovšem na území stokrát menším. Jde o problém, který je stále aktuální, neboť u zhruba 30 % shozené munice nedošlo k výbuchu a jsou zde lokality, které dosud nebyly odminovány. Každoročně je zde evidováno cca 300 případů nešťastných událostí, které končí smrtí či zraněním s doživotními následky. Zhruba 50 % obětí těchto událostí jsou děti.
Na konci tohoto roku nás čeká další významná událost. Na území států „Sdružení národů jihovýchodní Asie“ (zkráceně ASEAN – Association of South East Asian Nations) bude spuštěn dlouho očekávaný projekt společného hospodářského prostoru. ASEAN se dá lehce přirovnat k Evropské unii. Mimochodem i Evropská komise má od roku 2004 ve Vientianu svůj stálý úřad a tudíž zde i vy, euroobčané, utrácíte své peníze. Opět pro mě trochu paradoxní situace, když si představím všechny možné a drahé problémy našeho starého evropského kontinentu. Organizace ASEAN byla založena v roce 1967 a nyní sdružuje Brunej, Filipíny, Indonésii, Kambodžu, Laos, Malajsii, Myanmar, Singapur, Thajsko a Vietnam. Za svůj cíl si organizace vytkla urychlit ekonomický růst, sociální pokrok, kulturní rozvoj a vzájemné vztahy svých členů s tím, že v současnosti spolupracuje i ve vojenskopolitické a mezinárodněpolitické oblasti. Laos se k ASEANU připojil v roce 1997.
Pondělí, dne 30. 03. 2015, Vientiane.

Únor 2015
Cestou necestou laoskou džunglí
Pomalu, ale jistě zde končí příjemné zimní období. Dnes ráno v 9 hodin byla na terase našeho domu teplota 24 stupňů. Kolem druhé hodiny odpoledne se teplota vyhoupla na 34 stupňů a večer ve 20 hodin bylo ještě 29 stupňů. A prý bude hůř. Dle místních nás v březnu a dubnu čekají teploty okolo 40 stupňů, vůbec žádný déšť a všudypřítomný prach.
Dne 3. února 2015 jsem v místním anglickém deníku (Vientiane Times) zaznamenal druhou zprávu, která se týká České republiky. Velvyslanec ČR v Bangkoku, PhDr. Vítězslav Grepl, se zde ve Vientiane zúčastnil slavnostního otevření Honorárního konzulátu ČR. Honorární konzulkou byla jmenována paní Phimphone Douangsavanh a bude úřadovat každé úterý a čtvrtek od 09.00 do 16.00 hodin. Nutno dodat, že dosud byla a je Laoská lidově demokratická republika spravována Zastupitelským úřadem (velvyslanectvím) ČR v Bangkoku (Thajské království). Stejná situace je i pro sousední Kambodžské království a Myanmarský svaz. V dostupné literatuře jsem našel informace o tom, že zastupitelské úřady na úrovni velvyslanců se sídlem ve Vientianu a v Praze byly zřízeny v osmdesátých letech minulého století. Vzhledem ke zvyšujícímu se objemu vzájemných styků byla v březnu 1985 uzavřena nová československo-laoská konzulární dohoda, která zjednodušovala výkon konzulárních styků, zejména v oblasti pobytů diplomatů, expertů a vyslaných pracovníků na území obou států a rovněž studentů. Zde si dovolím malý odskok a sdělím vám, že například syn majitelky našeho domu studoval šest let v sousedním polském Krakově. Polsky ještě umí, a když se vidíme, tak je rád, že si může tento slovanský jazyk oživit. Zásadní změna zahraniční politiky po roce 1989 se promítla i do vztahů s Laosem. Vzájemné kontakty a rovněž ekonomické a obchodní vztahy poklesly na velmi nízkou úroveň. Československo uzavřelo svůj zastupitelský úřad ve Vientianu a Laos převedlo pod agendu ambasády v thajském Bangkoku. Rovněž Laos uzavřel své velvyslanectví v Praze a československou agendu převedl pod ambasádu v Berlíně. V současné době působí na území ČR Honorární konzulát Laoské lidově demokratické republiky. Honorární konzulka, paní Amphone Nammavong-Hotový, a její úřad sídlí v Brně.
V únoru měly naše děti týden a půl prázdniny. Využili jsme toho k první cestě na jih Laosu. Poprvé ve svém životě jsem cestoval lůžkovým autobusem. Dle počtu autobusů a jejich naplněnosti je to zde velmi populární způsob dopravy na dlouhé vzdálenosti. Někteří cestující dokonce k odjezdu autobusu přichází již převlečení v pyžamu a s polštářem v podpaží. My jsme jeli do města Pakse, provinčního města (provincie Champasak), vzdáleného cca 600 kilometrů od Vientiane. Lůžkový autobus je dvoupatrový a na každé straně uličky je prostor s jednou matrací pro dvě osoby. Jelikož je nás v rodině pět, tak jeden z nás měl „smůlu“ a sdílel lůžko s neznámou osobou. Byl jsem to samozřejmě já a můj společník byl příjemný starší Laosan. Mé lůžky bylo zhruba o 10 centimetrů menší než má postava, klimatizace dost chladila, místní cesty nejsou zrovna v nejlepším stavu a tak jsem se, abych řekl pravdu, moc nevyspal. Myslím, že jsem na tom stejně nebyl sám. Při zpáteční cestě nás v noci zastihl déšť a vikýř nade mnou byl děravý. Takže jsem navíc byl ještě trochu promočený.
V Pakse jsme se zdrželi pouze jednu noc a druhý den na pronajatých skútrech vyrazili na dobrodružnou cestu do přírody. Nejdříve jsme vystoupali do Bolovenské planiny (anglicky Bolovens Plateau, francouzsky Plateau des Bolovens), kde v průměrné nadmořské výšce 1000 m n. m. najdete velké množství nádherných vodopádů a divokých řek. Zdejší příhodné klima s dostatkem dešťových srážek a bohatá půda vulkanického původu byla zhruba od roku 1900 objevována francouzskými kolonizátory k pěstování kávy. A úspěšně. Postupně se zde produkovaná káva stala jednou z nejvyhledávanějších a zároveň nejdražších na světě. Říká se také, že zdejší káva je „šampaňským“ mezi kávami. Stinnou stránkou pěstování kávy je postupné masivní odlesňování (odborně tzv. deforestace) velkého území krajiny původního tropického pralesa. To, co jsem občas slýchával na studentských přednáškách, v rádiu a televizi je zde skutečnou realitou, která má bohužel celosvětové důsledky.
Jak jsme se postupně vzdalovali civilizovaného světa, tak se zhoršovala kvalita silnic. Věděli jsme, že naše motorkářské cestování nebude jednoduché, ale námi vytyčený okruh jsme chtěli dokončit. Většina regionálních silnic není asfaltovaná, jsou to kamenité či hlinité cesty. Nyní, v období sucha, jsou velmi prašné a obličejová rouška je nutností. Nevím, jak přesně to zde vypadá v období dešťů, ale myslím si, že některé úseky jsou neprůjezdné. Zhruba 70 kilometrový úsek tropickou džunglí byl v naší mapě doplněn slovy „v období dešťů je cesta nepřípustná a přes řeky nejsou mosty“. Byla to pravda. Museli jsme překonat šest řek, což s „městským“ skútrem nebylo jednoduché. Místní se zde obvykle pohybují na dvoukolových frézách s valníkem, speciálních čtyřkolových vozítkách či terénních autech. Cesta nám trvala celý den, motorky vydržely a my taky. Ufff! Vidět a zažít doopravdickou džungli byl pěkný zážitek. Bohužel polovinu cesty jsme viděli pouze její zbytky. Nejdříve se vše vypálí, takže zde trčí ohromné kmeny původních majestátních stromů, a pak těžká technika vše srovná se zemí. Až tudy pojedu za pár let, bude to myslím velmi smutný pohled.
Dle oficiálních zdrojů pokrývaly ve čtyřicátých letech 20. století 70 % povrchu Laosu lesy. V šedesátých letech to bylo 64 % a na konci osmdesátých let 47 %. V roce 2001 bylo odhadováno se, že při roční deforestaci 300 000 ha zmizí zbývající lesní porosty v zemi do 38 let. Odlesňování přináší v Laosu změny klimatu, erozi půdy, povodně, a naopak vysušování, a likviduje celé ekologické systémy. Tyto změny se nezřídka stávají nevratnými. Laoská vláda začala věnovat problému odlesňování pozornost a v roce 1993 zavedla systém chráněných území. Ty nyní pokrývají cca 20 % rozlohy země, ale těžební společnosti neváhají v případě potřeby korumpovat zodpovědné úředníky. Je to nekonečně začarovaný kruh = ekonomický rozvoj versus ochrana životního prostředí, vždyť to sami znáte.
Sobota, dne 28. 02. 2015, Vientiane.

Leden 2015
Jak jsem se stal zahradníkem aneb Děkuji ti slavná Prčice
Kdybych měl volně parafrázovat název své oblíbené knihy od Roberta Fulghuma „Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce“, mohl bych s klidem napsat – „všechno, co opravdu potřebuji znát k tomu, abych se stal zahradníkem, jsem se naučil v Prčici“. Bylo to právě tam, kde jsem na zahradě Ateliéru například zasadil svůj první strom, musel pravidelně udržovat trávník, bojoval se škůdci i s kompostem… V naší laoské zahradě se nyní cítím jako doma – kolem staršího domu jsou pěkné vzrostlé stromy, mnoho keřů a rostliny s barevnými květy. Měli jsme štěstí. Někteří naši kamarádi bydlí v nově postavených domech s novými zahradami, kde se kouzlo exotického Laosu zatím neprojevilo. Také je zajímavé vidět, jak si zde pěkně volně a bezúdržbově rostou „české či chcete-li evropské“ pokojové rostliny (např. difnbachie, tchýnin jazyk, různé ibišky, fíkusy…). A těch motýlů co zde máme, nádhera! Ale zpět k úvodní části článku. Konečně mám práci, stal jsem se zahradníkem. Založil jsem firemní ateliérovskou odnož s názvem „Atelier Green Care“ a poskytuji vše, co se týče vzniku a údržby místních zahrad. Je to výzva a zatím to funguje. Nicméně ještě se musím mnohému naučit.

V naší laoské zahradě lze najít rostliny různých barev a tvarů. Nyní je období sucha, takže je nutno zejména hrabat listí a zalévat. Obrovské plody tropického stromu chlebovníku různolistého (Artocarpus heterophyllus). Často se v literatuře setkáte s názvem žakie, odvozeného z francouzského – jacquier, či anglického – jackfruit. Pozor ale na záměnu s příbuzným chlebovníkem obecným (Artocarpus altilis), nazývaným bredfrut či bredfruit. Žakie má svůj původ v pralesích jihozápadní Indie, odkud se rozšířil do většiny tropických oblastí. Je s oblibou pěstován pro své gigantické plody, které jsou největším plodem stromů vůbec! Oblíbené plody s nasládlou a osvěžující chutí váží až 25 kg a z jednoho stromu se běžně sklízí více jak 250 kg ročně. Již se těším, až si na nich pochutnáme.

S květy Plumérie se v Laosu setkáte téměř na každém kroku. I přesto, že původně pochází z tropických a subtropických oblasti obou Amerik, stal se květ tohoto okrasného sukulentu jedním z národních symbolů Laosu. V evropských podmínkách dorůstá tato okrasná pokojová rostlina zhruba dvou metrů. V naší laoské zahradě máme plumérii vysokou pět metrů a jde o pěkně tvarovaný exemplář starého stromu, který děti často využívají ke svým radovánkám. Květ plumérie je tvořen pěti okvětními lístky srovnanými jeden přes druhý do souměrného větrníku. Snad nejčastěji se Plumérie vyskytuje s květy bílé barvy, ale lze vidět i žluté, červené či růžové.

Úterý, dne 03. 02. 2015, Vientiane.

Prosinec 2014

Novoroční postřehy z Laosu.
Čas adventní, vánoční svátky a očekávání příchodu Nového roku jsou za námi. Bylo to tady u nás s teplotami nad 20 a často i nad nad 30 stupňů trochu bláznivé. Abych pravdu řekl, tak mi ty pravé vánoční dekorace (tj. dešťové plýskanice, první sněhové přeháňky, občasné mrazíky, apod.) chyběly. Navíc se nám čtyři dny před Štědrým večerem zatoulal kocour, šestý člen rodiny, a i přes usilovné hledání se dosud nevrátil.
Již druhý měsíc je zde období sucha, vůbec neprší a hladina vody v Mekongu výrazně klesla. Klesla dokonce natolik, že se náš laoský břeh proměnil v písečnou pláž, která je místními využívaná k vodním radovánkám, rodinným piknikům a podvečerním romantickým promenádám.
V polovině prosince jsem v místních novinách (deník Vientiane Times v anglickém jazyce) zaznamenal první článek o České republice. Bohužel nebyl příliš pozitivní, neboť se v něm psalo o nutnosti snížení spotřeby alkoholu v mé vlasti! Dozvěděl jsem se, že českou drogou číslo jedna je alkohol a že Češi jsou druzí největší pijáci v Evropě. Více alkoholu se vypije už jen v Lucembursku. Celkem 1,5 milionu Čechů patří k rizikovým konzumentům, ve vysokém riziku vzniku závislosti či přímo závislých je pak až 600 tisíc lidí. Hrůza! Jedním z důvodů je hlavně nízká cena alkoholu. S dostupností, zejména finanční, je to zde v Laosu velmi podobné. A že se zde pije opravdu dost, mohu potvrdit.
Těsně před Novým rokem jsme využili školních prázdnin a vyrazili s dětmi do sousedního Thajska. K cestě do Bangkoku jsme si vyzkoušeli jediné vlakové spojení, které zde v Laosu existuje. Tato neuvěřitelně krátká trať (3,5 kilometru) s jedinou vlakovou soupravou byla zprovozněna v roce 2008. Vlak vás z malého nádraží zhruba 20 km od centra hlavního města Vientiane převeze přes Thajsko-laoský most přátelství do thajského městečka Nong Khai. Zde přesednete na noční vlak do Bangkoku, a jestli se v tamním mraveništi neztratíte, tak jsou vaše další cestovatelské možnosti neomezené. My jsme se minibusem, taxíkem a následně trajektem přemístili na ostrov Koh Chang (Sloní ostrov), druhý největší ostrov Thajska. Musím na tomto místě poznamenat, že Thajské království (zkráceně Thajsko) je skutečným ekonomickým asijským tygrem. Například se všude něco staví, vše funguje, obchody jsou plné lidí, cesty jsou moderní a v dobrém stavu, mají zde uklizeno. I proto vše výše uvedené my zpáteční cesta domů (do Laosu) připadala jako má první porevoluční cesta z Rakouska do tehdejšího Československa (rok 1990). Samozřejmě trochu přeháním, ale věřte, že ne moc.
Do Nového roku vám přeji pevné zdraví a úspěšné hledání životního optimismu. Neděle, dne 04. 01. 2015, Vientiane. 

Sloganem moderního Bangkoku s několika úrovňovou dopravou je „City of Life“ – v překladu „Město života či Živoucí město“. Bangkok je doopravdy světovým velkoměstem, ve kterém žije více než 8 milionů obyvatel (v okolí metropolitní oblasti Bangkoku žije celkem přes 14 milionů lidí).

Listopad 2014.

Několik předvánočních paradoxů z Laosu.
Je tomu již čtvrtý měsíc, co se s rodinou nacházíme v této asijské zemi plné kontrastů a paradoxů. S několika z nich vás seznámím. Začnu citací z knihy „Dějiny Laosu“ od autora Miroslava Nožiny, která vyšla v roce 2010: „Laos, vzhledem k své centrální poloze na Indočínském poloostrově, vždy sloužil jako strategicky významná tranzitní i nárazová zóna migrací, obchodu, válek či politického soupeření o sféry vlivu. Došlo zde k řadě fundamentálních politických, sociálních a ekonomických zvratů. Laos za více než šest a půl stoletá své státnosti prodělal různorodou zkušenost královské vlády asijského typu, francouzského kolonialismu, konstituční monarchie a komunismu – dnes v mnoha ohledech již pouze „komunismu na hlavičkovém papíře“, který se po rozpadu socialistického bloku otevírá novým globálním vlivům.„ Ano, mohu to potvrdit i přesto, že zde paradoxně rudé vlajky se symbolem kladiva a srpu vlají na každém rohu. S rovným rozdělováním kapitálu si zde také velkou hlavu nedělají. Je to vidět například v množství velmi luxusních automobilů, které zde ve Vientiane brázdí ulice, po kterých chodí jejich chudší spoluobčané. Uniformovaných příslušníků složek policie a armády je zde ovšem vidět stále velké množství a zřejmě i proto si zde nikdo veřejně na nedostatek demokracie nestěžuje.
Dalším paradoxem pro mě stále zůstává počasí. Dnes v devět hodin ráno jsme na terase měli 27 stupňů ve stínu a po obědě se teplota vyhoupla na příjemných 33. Za pár dní budou Vánoce, zde ale všechno kvete a na před týdnem zasazených rajčatech v naší zahradě každým dnem pozoruji přírůstek. Místní vlastně ani „naše“ Vánoce a konec roku neslaví, jejich Nový rok (v pořadí již 2558) budeme slavit až v dubnu.
I přesto, že je Laos oficiálně deklarován jako jedna z nejchudších zemí světa, jsou zde místa, která vás překvapí. Mimochodem, ohledně chudoby se říká, že zde v Asii je poněkud odlišná od té naší, evropské. I když jste zde chudí (což je velmi subjektivní pojem), tak vám není zima a stále zde téměř na dosah ruky něco k jídlu roste. Naše první cesta na sever Laosu byla doopravdy vydařená a přispěla k pochopení mnoha věcí, které vám paradoxně z relativně pohodlného a fungujícího života v hlavním městě vůbec nedojdou. Cílem bylo 400 km vzdálené město Luang Prabang, které je od roku 1995 na seznamu světového dědictví UNESCO. Jde o doopravdy kouzelné místo, silně kontrastující se zbytkem země. Historické centrum tohoto bývalého královského města je směsicí místní architektury tvořené především buddhistickými chrámy (tzv. waty) a domy s výrazným vlivem koloniální Francie. Luang Prabang je laoskou turistickou destinací číslo jedna a i přesto, že jsou zde davy turistů, návštěva tohoto místa stojí za to. Na předměstí je mezinárodní letiště, které vás sem z Vientiane dopraví za 45 minut. Tento způsob dopravy jsme zvolili pro zpáteční cestu, neboť strastiplná cesta autobusem sem trvala hodin jedenáct. Ohledně různých způsobů dopravy by se toho také dalo napsat mnohé. Snad jen v podobně exotických zemích můžete během sedmidenního cestování použít následující dopravní prostředky – auto, autobus, minibus, kolo, motorku, tuk-tuk (tříkolový motorový taxík), slona, letadlo, loď a nafouknutou duši kola pro plavbu po řece.
Neděle, dne 30. 11. 2014, Vientiane.

Říjen 2014.

Nejen o tom, jak se v Laosu hledá práce
Řeknu to rovnou, bez obalu – práce se hledá těžce. Kolegové nezaměstnaní mi to jistě potvrdí. A vůbec nezáleží na tom, kde se právě nacházíte. V Čechách, v Evropě či na druhé straně zeměkoule, všude to zřejmě bude stejné. Rozesíláte svůj životopis, sledujete inzertní portály, zamýšlíte se nad svými zkušenostmi a dovednostmi, prostě je to k zbláznění. Pro útěchu si říkám: „Každý začátek je těžký. Buď silný, vydrž, nezoufej. Až se zdokonalíš v angličtině, až se naučíš alespoň trochu laosky, až poznáš více lidí, bude to lepší.“
Ohledně laoštiny to není jednoduché. Obecně se říká, že gramatika tohoto takzvaného tonkového jazyka je velmi jednoduchá a již při znalosti několika slov lze tvořit věty. Nejtěžší je ovšem správné ladění a délka hlásek. Podle ladění a délky se totiž rozlišuje význam daného slova. Například stejně napsané slovo podle toho, jak je vysloveno, může mít velmi rozlišný význam – „tygr“, „košile“, „věřit“ nebo „matrace“. Ano, i to je na zbláznění.
Další složitostí je psaná forma jazyka. Když se učím psát laoská písmena, vzpomínám na výuku ruského jazyka. Posuďte sami – na přiložené fotografii je ukázka zdejšího písma. Těm z vás, kdo jste na tom s laoštinou stejně jako já, možná napoví anglická verze nápisu. Jedná se o Turistické informační centrum. Zajímavé na zdejším písmu je i to, že se mezi slovy nedělají mezery.
Dalším faktorem složitého hledání práce je relativně malý trh práce. Pro dokreslení situace zde uvedu několik faktů. Laoská lidově demokratická republika je rozlohou zhruba třikrát větší než Česká republika. Ovšem, co do počtu obyvatel a zejména ve srovnání se svými sousedními zeměmi (Vietnamská socialistická republika, Čínská lidová republika, Svazová republika Myanmar – dříve Barma, Thajské království – zkráceně Thajsko a Kambodžské království), je to pozoruhodně malá země. Současně odhadovaný počet obyvatel je zhruba 6,5 milionu. Z tohoto počtu žije v hlavním městě Laosu (Vientiane) zhruba 750 000 obyvatel. Bohužel ani vysokoškolsky vzdělaný syn sousedů nyní žádné zaměstnání nemá. Ještě že jsem pozitivně naladěn a nepropadám skepsi.
Pátek, dne 23. 10. 2014, Vientiane.

Září 2014.

Poznámka pro nastávající podzimní večery.
Měl jsem ta studená rána s trochou mlhy docela rád. Hlavně ty barvy přírody, co se každým dnem měnily. Ano, vzpomínám na český podzim, zde v srdci jihovýchodní Asie, s radostí v duši.
Možná vás nyní malinko pozlobím, ale neberte to ve zlém. Chtěl jsem vám jen říct, že kontrola otopného systému mě letos nečeká. A víte proč? Protože topení zde vůbec nemáme, dokonce ani nemáme skleněná okna. V oknech jsou pouze sítě proti hmyzu a dřevěné okenice. Někteří naši bohatší sousedé skleněná okna ale mají. Důvodem je klimatizační chladící systém a zabránění úniku chladného vzduchu. A tak se ve svých domovech ochlazují, pak obvykle nastydnou, léčí se a tak pořád dokola. Pátek, dne 26. 09. 2014, Vientiane.